Nohejbal na osadě

Podle pamětníků se nohejbal hrál na Westendu již před 2.světovou válkou, ale dlouho bývaly upřednostňovány jiné sporty (atletika, kopaná, hokej) a zejména volejbal.
          V šedesátých letech minulého století byly pořádány první větší turnaje za účasti spřátelených osad. V tu dobu mezi nejlepší patřili kamarádi F. Kokoška, V. Weigel, M. Martini, P. Schořík. Velký vzestup nohejbalu nastal na počátku 70. let, kdy se Westend přihlásil do soutěží pražského přeboru a několik let zde jako jedno z mála čistě trampských družstev (bez členství v tělovýchovných jednotách) hrál. Po nátlaku organizátora soutěží ČTO na vstup hráčů do ČSTV, Westend svou účast v přeboru Prahy ukončil a část hráčů přešla do T.J. Zahradní Město.
          V této době je na osadě organizováno i několik turnajů za sezónu s účastí mužstev z trampských osad, ale i pražských pravidelných soutěží ( T.J. Podolí, Kbely …) Každý víkend bývaly oba osadní kurty po celé dny okupovány nohejbalisty. Následuje krátká éra osady Spařenka, kdy se jádro nohejbalistů Westendu opět přihlašuje do pražské soutěže a bez vlastního hřiště opět velmi úspěšně válí. Velkým úspěchem byl postup mezi posledních 16 mužstev na Velké ceně Prahy v nohejbalu trojic, kde byl Westend (Spařenka) vyřazen extraligisty z Hloubětína.
          S věkovým posunem přichází doba (80. – 90. léta) tzv. veteránských turnajů, kterých bývalo až 5 v roce. Kuriozitou bylo losování složení jednotlivých družstev s nasazením podle úrovně hráče. Mezi nejaktivnější a nejlepší hráče nohejbalu patřili na Westendu mimo již shora uvedených Jarda Čermák, Jirka a Vláďa Novákovi a Zdeněk Krištof.
          V současnosti se nohejbal na osadě hraje příležitostně, stále zůstává velmi oblíbený a pouze čeká na nástup nové generace hráčů.

V Praze 17.10.2011

Historie osady

 Dávná historie osady, jak ji sestavil podle zápisů již zemřelých, i z vyprávění nejstarších žijících pamětníků v roce 2001 kamarád Marko Čermák. Dříve než první party trampů zapálily své lesní ohně, to byli skauti, kteří se svými oddíly objevovali romantické kouty u řeky Sázavy, Vltavy a na Brdech. Rozmach skautingu u nás nastal po první světové válce, avšak tvrdá polovojenská kázeň řadě dospívajících chlapců nevyhovovala. Z Ameriky se k nám záhy rozšířila i jiná verze pobytu v přírodě, kterou propagoval E. T. Seton – woodcraft – zálesáctví. Mnoho kamarádů, kteří později ,,zběhli“ ke svobodnému trampingu a zakládali i osadu Westend, bylo členy právě těchto zálesáckých oddílů. Skauti, vázaní vojenskou disciplínou, zatoužili po volnosti, kterou užívali trampové v širokých kloboucích, kostkovaných košilích a manžestrových kalhotách, obutí do kanadských bot. Trampové putovali na Libřici, Davli, Posázavskou stezku a do Svatojánských proudů. Rovněž také lokálkou nebo parníkem do Štěchovic. Po tramských boudách nebylo tehdy ani potuchy. Výpravy se uskutečňovaly i na lodích a kolech. Stanovalo se od jara do podzimu, každou sobotu se vyráželo jiným směrem – také na Kokořínsko, k Jevanům, do Řevnic a odtud samozřejmě na Brdy. Tradiční čtyřhodinový pochod se šlapal pak přes Halouny až na proslulou Havírnu. To bývala útulna lesních dělníků, kteří pálili v milířích dřevěné uhlí. Již tehdy, v roce 1920 měli skauti ve znaku lilii a zálesáci bůvolí hlavu. Vůdce libeňských zálesáků Otto Böhm ,,Wablo" na sklonku zimy 1921, kdy se ještě nemohlo pod stan, objevil při své nedělní výpravě pěkné údolí, ve kterém byl dostatek pitné vody i dřeva na ohně. Na středeční schůzi o tom referoval. Příští jarní výprava směřovala právě sem – do vychvalovaného údolí. Cyklisté neputovali z Haloun podél lesa jako pěšáci, ale dorazili do Hatí přes Svinaře a Hodyni. Ochotný hostinský Kaňka jim uschoval i kola. Tehdy však dole u potoka lágrovali Cikáni, kteří tam nechali zbytky oděvů. Údolí, které Wablo objevil, původním jménem ,, Pod džbány", dostalo proto nové jméno ,, Údolí hadrů „. Do r. 1924 jezdila Böhmova parta jako skauti – zálesáci, od r. 1924 jako trampové. Těm starším bylo již dvacet let. V r. 1925 se objevila u jezírka nad Halounami první tramská bouda ,, El Paso“ (tak to píše v Dějinách trampingu i Bob Hurikán, který však v Údolí hadrů nikdy nebyl). Podle tvrzení některých žijících starých osadníků Westendu, bylo El Paso postaveno později než Velký tah – první chata v Údolí hadrů. El Paso postavil údajně Klein, který z Údolí hadrů odešel. Podle této verze by tedy nejstarší dochovaná a dodnes stojící chata na Brdech bylo El Toro, protože původní Velký tah vyhořel. Otto Böhm začal propagovat, že i chlapci z Údolí hadrů by mohli mít mít svoji chatu. Do té doby se jezdilo tábořit na Starý lágr – hluboko do lesa k potoku před Bílými skalami. Majitel panství vlevo za potokem – rytíř Daubek – však nechtěl o chatě nic slyšet. Pravobřežní lesnatá stráň však patřila hodyňským sedlákům, kteří byli kvůli honitbě s Daubkem na štíru. Hostinský Kaňka se přimluvil a tak sedlák Melichar povolil na truc Daubkovi postavit boudu. Vždyť se každou sobotu u Kaňků hrálo a zpívalo také k radosti Hodyňských. To bylo na jaře r. 1926. Stavba byla započata a chata nazvána Veklý tah. V partě O. Böhma (Wabla) byl Míla Kraus, Honza Dědek, Pepík Stránský, Haryk a bratři Přádové. Wablo byl nejvýraznější vůdčí postavou nejen oněch prvních let, ale i mnohaletým šerifem. Lásku k brdským lesům mu vnukla maminka, která byla u rytíře Daubka na zámku v Litni komornou. Wablo musel na výletech dohlížet na svého mladšího bratra Karla. Při dostavbě Velkého tahu se Wablo nepohodl s Krauzem, proto s Dědkem z party odešli. Hlavní podíl na Velkém tahu zůstal Karlu Přádovi. Z prvních skautských výprav znali kamarádi Pepy Křečka Skalní údolí u Srbska. Sousední Údolí děsů ještě neexistovalo, to bylo známo jako Údolí Koda, kde chlapci později postavili první chatu Oklahoma. Křečkova parta se přátelila s kamarády z Údolí hadrů a s nimi společně v květnu 1926 ve smíchovské hospodě U čísla založili Tramping Club Westend. Parta z Westendu tábořila v Údolí hadrů, avšak na Starém lágru, již od r. 1921. Wablo se spojil s partou Oty Klíra a ještě v r. 1926 byla započata stavba druhé chaty – El Toro. Stavěli ji Wablo a A. Šmíd. Do rozestavěné chaty přišli v r. 1927 Jan Šole a M. Šoleová, kteří při odchodu kamarádů z party vypláceli jejich podíly, takže Šoleovi zůstali v El Toru až do r. 1940, kdy chatu prodali J. Liškovi. Šoleovi se však později na Westend vrátili. První chaty představovaly zároveň i osady – odtud původní název Spojené osady Údolí hadrů. Partu stále vedl Wablo, ve složení Vilda Turek, Wendy Kučera, Honza Šole, Vašek Kronos a nejmladší benjamínek – Tonda Krumlovský. Třebaže zpočátku byly party ortodoxně chlapské, záhy ozdobily společnost trampů dívky. První dámou v Údolí hadrů byla Marie Šoleová, které se dostalo cti, že jako první žena zapalovala slavnostní oheň. Do Velkého tahu jezdila i Fanda Krausová. Koncem roku 1926 přišla do Údolí hadrů další parta brdských zálesáků z oddílu Odgibvej – Zdeněk Novák, Sláva Schořík, Karel Pock, Pepík Honzl a Bohouš Čepelák ( Irčan). V těch letech ovšem jezdily na Brdy i další party, táborníkům bylo kolem osmnácti let. Oblíbená tábořiště byla Havírna, Andyho lágr a Starý lágr ve Džbánech. Tak přišli do Velkého tahu i do El Tora F. Novotný s O. Helebrandem. Stanařili do té doby nad El Torem, na tom místě, kde později stával Penzionát. Také oni se rozhodli stavět chatu. Pan Pěnkava jim určil místo v Čihátku, kde byl později postaven Newton. Tam u cesta tábořili Cikáni a místo se kamarádům nelíbilo. ,,Flek" však vzala další parta ,,Šumaře" Bárty a Podrackého. Ti společně s Honzou Hauserem a Láďou Šmídem nejdříve stanařili v Bojovském údolí a na ,,Králičáku", kde také chtěli stavět boudu. Tábořili i nad Velkým tahem v Údolí hadrů. Tam se jim nabídl Wablo, že jim flek na chatu sežene. V roce 1927 postavili zmíněný Newton na Čihátku. Po jmenované partě získal Newton bratr Honzy Hausera Karel, zvaný Mydlina. Ten s radostí holil kamarády i v terénu. Pořadí, jak byly stavěny první chaty od r. 1926 : Velký tah, El Toro, Eldorado (Trafika), El Sakramento, Maglay, Newton, Wyoming. F. Novotný později získal místo nahoře na Čihátku, chatu postavil v letech 1928 –1929 a nazval Wyoming. Podílníky byli bratři Helebrantové, Stibor, Kopřiva, a F. Novotný. Podíl byl 800 korun, bouda stála tedy přes tři tisíce korun. Ještě před stavbou Wyomingu, při stanaření nad El Torem, zaslechl F. Novotný usnesení rady starších ( Wablo, Přáda aj.) z El Tora : Nerozmnožovat již počet chat a do osady již nikoho dalšího nepřibírat. Proto Novotný s Helebrantem do Westendu nevstoupili, do hospody nechodili a samotařili na Čihátku. Volné chvíle osady T.C.Westend byly věnovány sportu. První hřiště na volejbal kamarádi vybudovali v r. 1929, druhé- horní hřiště v r. 1956. Osadníkům pomáhal i zemědělec Krtek, který s kravami odorával hlínu ze svahu. V r. 1960 bylo obnoveno i hřiště spodní. Fotbalové turnaje se hrály v Libni a dokonce i v Praze na Strahově. Chatu u hřiště stavěl za války Baflík. U něho v chatě se ukládalo sportovní nářadí, míče a sítě. Významný podíl na sportovní činnosti tvořila lehká atletika, turnaje se střídaly v ,,Hadráku" i v Karlickém údolí, sportovci z Údolí hadrů však bývali lepší. Připomeňme bratry Tvrdíky, Jendu Šoleho se ženou, Dodu, Jandu, Baflíka, Turka, Kučeru, Krause, Kleina, bratry Přády. Požárka, Pateru … Když Pepa Křeček z Karlického údolí z chaty Oklahoma odešel do Údolí hadrů, Karličtí se od Westendu odtrhli a pojmenovali osadu Králičí údolí. Věčným soupeřem Westendu v lehké atletice i fotbalu bylo Údolí děsu. Kamarádi se navštěvovali u osadních ohňů i s Králičáky (putovalo se pěšky). Westend měl dvě fotbalová mužstva a ta pod vedením Kučery a Křečka vyhrávala mistrovství pořádaná mnoha osadami. V letech 1929 – 1934 přišla s Oldou Soukupem další sportovní vlna atletická, hokejová i volejbalová. Mužstvo Westendu reprezentovalo i na Brdském přeboru v atletice na Strahově. Za války však řada osadníků přestala jezdit a tím utrpěl i osadní sport. Po válce obec rozparcelovala nevyužité hřiště Svazu mládeže a tam postavil chatu i P. Křeček. Do té doby byly V Zahrádkách jen tři chaty : Hyblerova, Janouškova a Homolkova. Na počátku 40. let stálo v údolí a na Čihátku dohromady dvacet chat a Westend měl přes 100 členů. Po válce odešla řada kamarádů z osady – Kronos, Doda, Wesnitzer, Roubal, Tvrdík, Pavla … Zároveň se znova parcelovalo – v Zahrádkách r. 1948. Osadu posílila druhá generace : bratři Jarda a Pepík Přádové, Štěrba, Jánský, Hájek, Šofr; sportovci Gyrtler, Kabátek, Kužela, Vyskočil, Zeman; muzikanti Hájek, Svoboda a fotograf Haramule. Z této party vytrvali na osadě dodnes Jarda Pašek a Standa Písař. Ve 40., 50. a 60. letech pořádal volejbalové turnaje Karel Košner z chaty Maglay. V r. 1948 byla postavena a řádně oslavena chata Křižovatka, kterou při oslavě, kdy kamarádi přebrali alkoholu, nazval Karel Böhm ,, Křižovatka dobytka". V roce 1950 musel být klub T.C.Westend úředně zrušen, ale osadní život běžel dál. Z významných akcí připomeňme : rok 1956 – třicet let osady a zdařilý večer U Menclů, r.1961 – třicetpět let osady a vzpomínkový večer s ohněm, r. 1966 – čtyřicet let osady a fotbalový zápas starých pánů s Údolím děsu a vzpomínkový večer, r.1970 – trampská mikulášská zábava na Vlachovce s osadní hudbou, r.1971 – padesát let osady s ohněm. V r. 1991 byla znovu obnovena registrace klubu T. C. Westend. Po celá léta zůstávaly spřátelené osady Údolí děsu, Údolí oddechu, Na Klínu a na Kytínských loukách. Další velká parcelace proběhla v r. 1963, kdy se začala zastavovat chatami ,,Rafanda", louka nad potokem, na pozemcích hodyňských sedláků Kozáka, Melichara a Káchy. Toho využili i někteří mladí potomci prvních osadníků. Úzký pruh lesa ,,V břízkách", výš vlevo nad údolím, se táhne až nad poslední chatu v údolí. Ten byl rozparcelován pro stavbu posledních chat v r. 1968. Ze staré historie Westendu připomeňme šerify : Wablo, V. Mára, S. Schořík, P. Přáda, J. Pašek, a V. Krumlovský, který je dnes nejstarším aktivním osadníkem. Protože při sportování na hřišti často padal míč do potoka, byl jeho tok odkloněn. Původní lávky na stezkách ke studánce často brala velká voda, proto osadníci postavili za hřištěm lávku vysoko nad vodou. Pomníček kamarádů byl zhotoven z balvanu vytaženého z potoka. Kámen nejprve sloužil jako lavička u El Tora, pak by zasazen na dnešní místo a v r. 1949 byla na něj umístěna tabulka s nápisem ,,Památce zesnulých kamarádů„, kterou zhotovili Jánský a Růžička. Vedle sportu se osadníci věnovali i hudbě, a to nejen o sobotních večerech v hostinci U Kaňků – nyní U Menclů. Menclovi otvírali hospodu na Štěpána v r. 1947. Ještě na Kaňkovu hospodu vzpomíná i pozdější manželka Irčana – paní Čepeláková : S děvčaty tajně nahlížela do oken, kde jejich chlapi při kytarách karbanili pod petrolejkou. Elektřina tehdy nebyla zavedena ani v obci. Kytary a mandolíny se braly i na dlouhé výpravy za brdský hřeben směrem k Chouzavě, na Havírnu, Fox Hall a El Paso. V žádné chatě nechyběl hudební nástroj. Nejčastěji se do chat i zpět chodilo z Řevnic. Byl to průvod trampů zpívajících při kytarách. Hrálo se i ve vlaku. Lokálkou ze Skuhrova se jezdilo jen výjimečně – z frajeřiny – každý za korunu. Výraznými muzikanty dávných let osadního života byli : O. Böhm ( Wablo) – hráč na dvoukrkou kytaru, E .Krumlovský, Klein (Hezoun), Haryk – kytaristé; Honza Šole – mandolínista, bavič a harmonikář, který v tiskárně zhotovoval i pozvánky na osadní akce. Duo Šumař – Wablo bylo zváno i k ohňům jiných osad. Na brač hrál Sláva Schořík. Ten se rád uplaťňoval i jako osadní výtvarník. Trio ,,Papíšo“ (Pašek-kytara, Písař-bicí, Šole-harmonika, mandolína) vyhrávalo i na pražských akcích Westendu. Doda Kaigel složil již v r. 1925 píseň Údolí hadrů. Pod vedením V. Krumlovského zpívalo dívčí trio V. Košnerová a sestry Žežulkovy, muzikanti z Račic – Kamarádi údolí Berounky , se Standou Bílým byli pravidelnými hosty Westendu. Zde poprvé zazněla i jeho ,,Anglická sobota". Další kapela Westendu hrála ve složení E. Krumlovský, V. Krumlovský, P. Schořík, B. Bouček a J. Němota například na úspěšné mikulášské Na Břežance. Významným muzikantem býval i B. Kryštof. Samozřejmě , že osadníci Westendu nebyli žádní svatouškové. Vždyť například kulky z pistolí a revolverů Haryka, Kleina nebo Irčana dodnes vězí v kmenech stromů u starých chat. Osadě se pochopitelně nevyhnuly ani události neveselé. Vrahův potok – jak je od dávných dob nazýván – protékající Údolím hadrů, se často rozvodnil tak, že jen o vlas nesmetl Schoříkovi Eldorado. Když si kamarádi z El Tora ve 20. letech pořídili parádní závěs přes palandy, hned příští víkend zjistili, že jim ho někdo z chaty ukradl. Tenkrát byly chaty vykrádány opakovaně a osadníci měli spadeno na vesničany. Za potokem, podél jeho levého břehu byl val (skok pro zvěř, ze kterého zbývá hromada kamení naproti Manutě) a dřevěný plot, ohraničující Daubkovo panství. Při cestě ke studánce bylo třeba plot přelézt. Když však panský hajný Houba načapal někoho u studánky, poručil vodu vylít a poslal ho zpět. Zámeckou cestu uzavírala dřevěná brána hned na kraji lesa. Po roce 1948 bylo panství vyvlastněno a plot zanikl. Smutný osud stihl Velký tah – vyhořel v r. 1953, chata F. Janečka vyhořela v r. 1981, Manuta v roce 1987. Někteří nejstarší kamarádi se nedokázali s chatičkami rozloučit ani ve věku pokročilém, ani v zimních měsících, ani když jim už zdraví nesloužilo. Ti nejvěrnější zemřeli v chatách a do posledních dnů zářila okénka v brdských lesích. Byli to Šumař, Šole, Výborný, Horák, Hájek, Rohan. Do osady dorazil i elektrický proud a s ním i sekačky, cirkulárky, brusky… První větev – V Zahrádkách byla elektrifikována v r. 1977, druhá – přes Rafandu a Údolí hadrů k Břízkám v roce 1979. Třebaže někteří osadníci měli v Praze komfortní bydlení, byli štastnější a srostlejší s přírodou než osadníci pozdější – bez aut, televize mobilních telefonů, spojeni se světem nanejvýš křaplavým bateriovým rádiem se po večerech družně klábosilo, hrálo a popíjelo pod petrolejkami. Po řadu měsíců babičky obětavě pečovaly v chatách o další pokolení. Pořadatelem dětských dnů na hřišti býval P. Schořík. Škoda, že dnešní uživatelé chat vědí o historii jen málo a často je jim i lhostejná. V souvislosti s kulatým jubileem osady je však potěšující, že dosud mezi chataři vládne relativní mezilidská pohoda větší, než v mnoha osadách, které o sobě dávají vědět víc. Staří osadníci zůstávají údolí věrni a proto na Westendu dorůstá již čtvrtá generace. Počet chat se ustálil na sto osmi. Mnozí našli své životní partnery nejen na osadě, ale i sousedních obcích. Při osadním muzicírování U Menclů bývá nabito kamarády i dobrou náladou. O víkendech ožívají osadní hřiště a hrstka Westenďáků, trampů – seniorů vyráží za každého počasíi dál, než na své milované Brdy. Stále nám však v uších zní slova Dodovy písně : ,, Údolí hadrů je nejkrásnější z celého světa, písní jásavou nás uvítá už po léta“.